Sněmovnou schválený nový stavební zákon by měl Senát upravit. Bez posílení role měst a obcí nemůže dlouhodobě fungovat

Praha, 28. června 2021 – Poslanecká sněmovna v květnu schválila těsnou většinou nový stavební zákon. Ten je určitě velmi potřebný, protože stávající stavební zákon z roku 2006 se i přes svých 26 novel absolutně neosvědčil a postupně vedl k paralýze stavebního rozvoje celé země. Je velkou škodou, že celá odborná diskuse se v rámci projednávání této nové legislativy velmi zpolitizovala, a to zejména jako boj o kompetence mezi státem a samosprávami. Na začátku července bude nový stavební zákon projednávat Senát. Ten by měl formou pozměňovacího návrhu do zákona zapracovat některé nutné změny, které se do něj nepromítly při projednávání ve Sněmovně. Jedná se zejména o posílení role měst a obcí v oblasti územního plánování. O rozvoji území musí totiž rozhodovat ti, kdo místo i lokální souvislosti nejlépe znají. Tedy samosprávy. Pokud jejich hlas bude ignorován, je pochopitelné, že se nové výstavbě budou bránit a nový stavební zákon i přes své ambice nenaplní svůj účel.

Sdružení pro architekturu a rozvoj (SAR) je přesvědčeným zastáncem názoru, že stávající právní úprava prokázala již dostatečně svou nezpůsobilost a musí být nahrazena novým stavebním zákonem. Sdružení od samého počátku hájilo základní principy této nové právní úpravy, a to jedno veřejnoprávní projednání věci (jedno koncentrované řízení), apelační zásadu odvolacího řízení a soudního správního řízení (konec ping-pongu; odvolací orgán i soud rozhodují o věci samé), podstatné náležitosti stavebního práva hmotného obsažené přímo ve stavebním zákoně a optimální podobu digitalizace/elektronizace veřejné správy a nakládání s informacemi ve výstavbě.

Důležité je odstranění "systémové podjatosti"

Jedním z mimořádně palčivých problémů současného stavebního práva v koncepci veřejné správy, jak se bohužel prosadila ve druhé polovině devadesátých let a nabyla dnešní podoby souborem zákonů z roku 2000, je tzv. systémová podjatost stavebních úřadů. Ty svou činnost vykonávají v systému přenesené působnosti státní správy, avšak v rámci příslušných obecních úřadů. Snahou tento problém vyřešit je myšlenka jednotné státní soustavy stavebních úřadů vyjmutých z působnosti obcí, v čele s Nejvyšším stavebním úřadem a krajskými úřady se stanovenými územními pracovišti pod jejich vedením.

Pokud měl být tento jinde ve světě nevyužívaný model uveden v život, požadovala odborná veřejnost, aby bylo významně posíleno postavení obcí. A to jednak v procesu územního plánování v režimu samostatné působnosti obcí (dnešní stav je zcela v rozporu se smyslem a účelem pojmu „plánování“), jednak možností upravit si určitá konkrétní pravidla uspořádání území podle individuálního charakteru obcí vlastními územně technickými pravidly (obsah dokumentací stanoven stavebním zákonem pouze rámcově a sjednocena především struktura dat o území), a konečně postavením obcí v režimu dotčeného orgánu.

Toto posílené postavení obcí se však nenaplnilo a pojetí výstavby v novém stavebním zákoně, který je navíc v části územního plánování mimořádně zbytnělý, nejen že prakticky kopíruje stávající problematický stav, ale dokonce posiluje pozici státu v celém procesu územního plánování a koncentruje v jeho rukou prakticky vše, co se při výstavbě v území děje a rozhoduje. Tento stav ovšem způsobí nefunkčnost nové právní úpravy, způsobí resistenci obcí a nezlepší stávající postavení České republiky na nelichotivém 157. místě světového žebříčku efektivity veřejné správy ve výstavbě.

Stát může rozhodovat o stavbách, ale plánovat území musí obce

Nejpalčivější v novém zákoně je postavení obcí v územním plánování a správě území. Samotné rozhodování o stavbách se může přesunout ke státní správě, ale rozhodování o přípravě území musí být v rukou obcí. Do přípravy území patří plánování, tedy územní a regulační plány, územní studie a u větších měst stavební předpisy a další vyhlášky a nařízení, které se přímo dotýkají urbanismu a přípravy území.

Velmi by pomohlo nastavení systému plánů tak, aby horní úrovně mohly být více ideové a teprve ty spodní právně závazné pro jednotlivé stavebníky. Současná snaha ministerstva pro místní rozvoj sjednotit legendy všech plánů povede k další zkostnatělosti myšlení. Měly by být sjednoceny spodní úrovně plánů, a teprve ty ať se dotýkají jednotlivých stavebníků. Horní úrovně ale musí být zpracovány ideově, protože se dívají do budoucnosti, a to mnohdy velmi daleké.

Můžeme se inspirovat ověřenou praxí ze zahraničí

Při popisu budoucnosti nemůžeme pracovat s nástroji územního plánování z padesátých let. V Německu, Rakousku, Švýcarsku, Nizozemsku, Polsku a Maďarsku je plánování nastaveno tak, že územní plány jsou koncepčními dokumenty, které samy o sobě nezakládají jednotlivým stavebníkům žádné právní nároky ani povinnosti.

Dále by velmi pomohlo, kdybychom již ve stavebním zákoně rozlišovali větší plochy pro transformaci od stabilizovaného území. V Německu jsou to Sonderflaechen. Ve Francii mají ZAC - Zone d'Aménagement Concerté. V těchto místech lze nastavit specifická pravidla oproti území, které je ustálené.

Pro rozsáhlá transformační území (většinou velké brownfieldy) by u nás také mělo být možné nastavit jak specifická stavební pravidla, tak povolovací řád a proces. Tak, jak to mají naši úspěšní sousedé. V projektech, které u nás nevidíme, ale jezdíme se jim obdivovat za naše hranice.

Senát má na projednání nového zákona velmi krátký čas, přesto by do něj měl formou pozměňovacího návrhu zapracovat výše uvedené nutné změny, které už byly projednávány v Poslanecké sněmovně, ale do zákona se nakonec nedostaly. Jedná se zejména o posílení role samospráv, protože bez toho, že novou výstavbu budou chtít a podporovat města a obce, se stavební rozvoj země neposune dopředu.