• 7

    V metropoli je nutné zřídit centrální pražský stavební úřad pro větší stavby, který by také metodicky vedl stávajících 22 místních stavebních úřadů. Praha by měla být spravována jako jednotné centralizované město, nikoliv jako decentralizovaný kraj

Rozhodování úřadů se v jednotlivých městských částech Prahy výrazně liší, má velmi rozdílnou odbornou úroveň, postrádá celoměstskou koncepci a často podléhá politickým tlakům vedení jednotlivých městských částí. Proto je třeba zřídit jeden centrální pražský stavební úřad pro větší stavby, který by zároveň metodicky a koncepčně vedl stávajících 22 místních stavebních úřadů, kterým by zůstalo rozhodování o menších stavbách. V tomto centrálním pražském stavebním úřadu by se mohli soustředit přední stavební odborníci s dostatečným administrativním i právním zázemím. Díky tomu by se mohlo zásadně urychlit povolování staveb, rozhodování by bylo jednotné a předvídatelné a zejména by se do procesu umisťování a povolování staveb vrátila celoměstská koncepce. Obdobný specializovaný stavební úřad v Praze už existoval do roku 2003, kdy došlo k decentralizaci. Pro rozvoj města do budoucna však bude potřebná opět určitá forma centralizace, protože Praha je jeden provázaný celek a musí být spravována a fungovat jako jednotná metropole.

Názory expertů

Renata Pintová Králová

expertka na stavební právo a členka České společnosti pro stavební právo

Jeden stavební úřad na úrovni hlavního města může zajistit jednotný výklad předpisů a jistota v rozhodování bude směřovat ke zrychlení povolovacích procesů až o polovinu.

Dušan Kunovský

šéf Central Group a člen SAR

Úřad disponující zkušenostmi s velkými stavbami bude logicky ve všech ohledech efektivnější než úřad, který se s větší stavbou setkává poprvé. U zkušeného úřadu navíc významně klesá pravděpodobnost jeho pochybení, tedy pravděpodobnost, že v rámci správního soudnictví jeho rozhodnutí neobstojí.

Vize v detailu: Vraťme se do minulosti: Praha by měla opět mít jeden velký stavební úřad

Až čas někdy ukáže, že nová řešení nejsou ta správná. V Praze to trvalo dlouhých 15 let. Přestože zrušení jednoho velkého centrálního stavebního úřadu, který sídlil v Pařížské ulici do roku 2003, mělo ve své době opodstatnění, dnes je zřejmé, že decentralizace rozhodování na úřady městských částí přinesla víc problémů než užitku, ať už jde o nejistotu investorů či samotných úředníků, kterým chybí jednotné vedení, výklad norem, metodiky, ale i zkušenosti s velkými projekty tak, aby mohli rozhodovat předvídatelně. A co víc, vytratil se celoměstský pohled a ochota rozhodovat v zájem celku. Teď je čas vrátit se v zájmu budoucnosti do minulosti.

Ještě, než naplno vzplanou debaty o tom, jak má vypadat nový stavební zákon, který píše ministerstvo pro místní rozvoj, je třeba si uvědomit, že Praha má problém teď. A velký. „Zákon je běh na dlouhou trať s velkou ambicí, my ale potřebujeme změny hned, město nečeká. Střední třída, která nebude mít kde bydlet, jej může opustit během pár let,“ uvedl na květnové konferenci SAR k moderní a výškové architektuře ředitel Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy Ondřej Boháč.

Snad nejlépe se dá paralýza města kvantifikovat právě v nedostatku nových bytů, kterých se povoluje v posledních osmi letech v průměru kolem 3500 místo šesti tisíc – takovou roční potřebu spočítalo samo město. A Sdružení pro architekturu a rozvoj (SAR) následně spočítalo, že nakumulovaný nedostatek bytů dosáhl už více než 17 tisíc. Pokud se nic nezmění, v roce 2030 už dosáhne deficit minimálně 50 tisíc bytů. Důsledek? Dvouciferný růst novostaveb, i seconhandových bytů. Praha začala zároveň v nedostupnosti bydlení předbíhat taková města, jako jsou Mnichov nebo Berlín. Může ale Praha něco změnit sama, nespoléhat na stát a nečekat roky na rekodifikaci stavebního práva?

Podle nás ano. Praha si prostě nemůže dovolit čekat se založenýma rukama. Paralýzou a přešlapováním na místě ztrácí v konkurenci jiných evropských metropolí, z domácího pohledu vyžaduje bytová krize rychlé řešení, jinak přijde o unikátní sociální prostupnost a stane se městem jen pro bohaté a pro ty na sociálních dávkách. Odliv střední třídy do Středočeského kraje se potom promítne v nižších příjmech a vyšších nárocích na dopravu.

Rychlá řešení podle nás existují, a zatímco se bude město zasazovat o principy, na nichž by měla být komplet nová stavební legislativa postavena, mělo by především obnovit jeden centrální stavební úřad, který tu existoval do roku 2003.

Vraťme se k tomu funkčnímu

Zřídit jeden velký specializovaný stavební úřad by nemuselo být složité – jeho vznik podporují odborné organizace města jako je IPR, současná primátorka Adriana Krnáčová, je zakotven v Komuniké k problémům stavebního práva a jejich možným řešením (1), které vzešlo ze semináře pražských odborníků. Do svých programů jej zařadili i někteří kandidáti na primátora. Navíc Praha by to mohla udělat poměrně rychle.

Centrální stavební úřad by řešil velké stavby a složitější projekty. Hlavně by ale metodicky mohl vést malé stavební úřady na městských částech. Tím by snížil nejistotu úředníků, i investorů. Na území hlavního města Prahy je nyní 22 stavebních úřadů, které umisťují stavby, a jeden odvolací orgán na pražském magistrátu. Každý stavební úřad rozhoduje na svém území a návaznosti na území dalších stavebních úřadů nejsou nijak koordinovány. Zároveň každý stavební úřad má svůj názor na věc, předvídatelnost rozhodování je tak nulová. Také zkušenosti úřadů s velkými stavbami jsou malé.

Tato praxe trvá v Praze 15 let. Do roku 2003 existoval na magistrátu odbor územního rozhodování, který zajišťoval koordinaci záměrů v rámci celého města, a investoři znali principy, na jejichž základě standardně rozhodoval. Tento odbor vydával územní rozhodnutí pro velké projekty, se kterými měli jeho zaměstnanci dostatek zkušeností. „Protože jsem tam pracovala, vím, že když se v rámci úřadu ustálil výklad zákona, vytvořil se metodický pokyn a všichni věděli, jak se má rozhodovat. Stavebníci měli jistotu, že do jakýchkoliv dveří vejdou, bude se po nich chtít to samé. Myslím si, že kdyby se sjednotil výklad na úrovni prvoinstančních orgánů, i soudy by ho mohly respektovat. Když dnes mluví každý úřad jiným jazykem, těžko se orientují,“ říká členka České společnosti pro stavební právo a Sdružení pro architekturu a rozvoj Renáta Pintová Králová. Stavební úřady na městských částech by tedy zůstaly zachovány, centrální úřad by je metodicky vedl. „My si myslíme, že by se zřízením specializovaného stavebního úřadu podařilo zrychlit povolovací procesy až o polovinu,“ dodává Pintová.

Stačí změnit jednu větu

Obnovit takový úřad by nebylo nijak složité. Toto řešení lze provést změnou Statutu hlavního města Prahy, kde by stačilo odstranit „jednu větu“ týkající se přenesení působnosti na stavební úřady městských částí. Tím by byla zároveň posílena nezávislost úředníků, kteří jsou dnes velmi často pod vlivem politických zástupců městských částí, jichž jsou stavební úřady součástí.

Specializovaný úřad by nebyl v rozporu s návrhem ministryně pro místní rozvoj Kláry Dostalové, který by měl vyřešit tzv. systémovou podjatost. (2) „Ministryně navrhuje soustavu stavebních úřadů podobnou, jakou mají třeba finanční úřady, tedy i stavební úřad v Praze by byl jakýmsi detašovaným pracovištěm Nejvyššího stavebního úřadu,“ vysvětluje Renáta Pintová. A jak již bylo řečeno, město nemusí čekat na zákon, ale zřídit centrální úřad může samo, což je podstatné.

„Délka stavebního řízení by se zřízením jednoho centrálního úřadu mohla výrazně zkrátit. Úřad disponující zkušenostmi s velkými stavbami bude logicky ve všech ohledech efektivnější než úřad, který se s větší stavbou setkává poprvé. U zkušeného úřadu navíc významně klesá pravděpodobnost jeho pochybení, tedy pravděpodobnost, že v rámci správního soudnictví jeho rozhodnutí neobstojí,“ soudí Dušan Kunovský, člen SAR a šéf Central Group, největšího tuzemského rezidenčního developera.

Extrémní roztříštěnost

Doba od zahájení prací na projektu běžného bytového domu, přes všechny stupně povolení a odvolání, až po kolaudaci se dnes v Praze prodloužila na těžko uvěřitelných více než deset let. Kromě komplikované legislativy, kterou rozebíráme především ve vizi I a II, je příčinou paralýzy metropole velmi roztříštěné správní členění Prahy a často protichůdné zájmy jednotlivých aktérů stavebního procesu.

„Kombinace územně – správního dělení města, volebního systému a krátkého volebního období způsobuje, že Praha nemá vnitřní sílu přenastavit své vlastní fungování. Nastavený systém klade obrovské nároky na vytvoření dohody v jakékoliv oblasti. Dohody, která je v našem prostředí předpokladem řešení schopného překonat delší období,“ říká Petr Hlaváček, architekt a člen Gremiální rady IPR. Po vlastní zkušenosti ředitele Institutu plánování a rozvoje považuje situaci za vážnou. Rozhoduje se totiž nejen o architektonických tématech – jako jsou například obraz města a způsob života v něm, ale především o hospodářské úspěšnosti města a celého regionu.

Na rozdrobenou správu Prahy, která je jednou z bariér rozvoje a povolání ve městě, poukazuje i studie OECD. Praha je podle statistiky organizace desátou nejfragmentovanější městskou oblastí, která zahrnuje nejen samotné město, ale i oblasti, kde lidé žijí, pracují a kam dojíždějí. V tomto pojetí má metropolitní oblast 1,9 miliony obyvatel, přičemž na sto tisíc obyvatel připadá 23 obcí. Praha je kompletně obkroužena Středočeským krajem, přičemž oba kraje se zatím koordinují a propojují pouze v organizaci spojů příměstské dopravy, už ovšem ne v územním plánování, přitom velká část obyvatel obcí a měst Středočeského kraje dojíždí do Prahy za prací (odhadem 200 až 300 tisíc) a řada z nich v důsledku suburbanizace Prahy čelí vážným problémům.

OECD nám proto doporučuje po vzoru Francie zavést nový typ strategie řízení metropolitní oblasti. Nerozvoj Prahy by neměl být předpokladem nekoordinovaného rozvoje krajů okolních. „Územní plánování nemůže nadále ignorovat faktické rozdílnosti mezi administrativním vymezením obcí a jejich funkčním územím (metropolitní oblast včetně suburbánního zázemí). Je třeba stanovit mechanismy územního plánování v rámci celého funkčního území. Tento aspekt je o to složitější, pokud se jedná jako v případě Prahy o odlišné kraje,“ uvádí jako jeden bod Institut plánování a rozvoje ve svém stanovisku „Co je důležité změnit pro podporu stavebního rozvoje na úrovni státu a na úrovni města?“. (link na materiál, který nám zaslal IPR).

Město musí mít hezký obličej i kloaku

A konečně Praha je kraj i město zároveň. Část pravomocí obcí ale převedla na městské části, což se neprojevuje v povolovacích procesech právě šťastně. Praha má v současnosti 57 různě velkých městských částí (90 tisíc versus 300 obyvatel). Primátor je v radě první mezi rovnými. Voleným orgánem je zastupitelstvo, v němž jsou významně zastoupeni politici městských částí. V celém městě na obou úrovních je úhrnem 1200 volených zástupců. „Ztrácí se tak vnímání celku, což se markantně projevuje na schopnosti města realizovat významné infrastrukturní investice,“ podotýká Petr Hlaváček.

Laicky řečeno, když je starosta městské čísti zároveň zastupitelem města, hájí zájem „své“ části nebo celku? „Městská část funguje na NIMBY efektu, každý starosta to zná. Byty je potřeba stavět, ale trochu jinde než zrovna u nich, protože jemu to bere hlasy. Jedině z úrovně města vidíte potřebu, vidíte, že někde musí být, že město je organismus, který má někde hezký obličej a někde musí mít kloaku. Takhle to prostě je, a adekvátně k tomu má mít město povolovací pravomoci. A zase když se vrátím zpátky k úspěšným městům, jako je Vídeň, Mnichov, ty přesně takhle fungují,“ říká ředitel IPR Ondřej Boháč. Například Berlín má osm městských částí, Hamburk čtyři.

Decentralizace rozhodování ve stavebních procesech na 22 městských pověřených obvodů přinesla to, že jednotlivé stavební úřady nejsou schopny posuzovat záměry v celoměstských souvislostech a přesahu hranic městské části. To se ukazuje právě na neschopnosti dohodnout se a projednat velké infrastrukturní stavby typu Pražského okruhu, kde jsou zájmy třeba Prahy 4 zcela jiné než městské části Suchdol, kterou pak zájem celku nepálí zdaleka tolik jako přání jejích zhruba tří tisíců obyvatel.

Přenesení rozhodování na stavební úřady na městských částech zároveň zvýšilo riziko latentního propojení státní správy a samosprávy, o kterém píšeme jako o systémové podjatosti. Pro investory to konkrétně znamená, že každý stavební úřad rozhoduje trochu jinak a částečně také podle politického obsazení. V Praze existují stavební úřady, které rozhodují v rámci přenesené působnosti nezávisle, jak velí zákon, na jiných se nedovoláte, protože radnici vládne pevnou rukou protidevelopersky naladěný starosta, což se dá vysledovat třeba i na statistice stavebních povolení. Řešením by mohl být právě celoměstský stavební úřad.

Top