• 6

    Praha musí být hlavně městem pro ty, kdo v ní žijí – pro Pražany. Je zcela unikátním historickým městem, ale nemůže být zakonzervována pro turisty a žít jen ze své minulosti. I současná generace by po sobě měla zanechat nějaké architektonicky unikátní stavby reprezentující naši dobu

V metropoli je vymezena rozsáhlá Pražská památková rezervace a tam je velmi správné novou výstavbu výrazně regulovat, aby se nenarušil unikátní ráz historického centra. Jádro Prahy je světový unikát, ale proč by mimo historické centrum nemohly vznikat nějaké unikátní moderní stavby? A proč by nemohly vznikat dále mimo centrum i nějaké moderní výškové stavby vytvořené na základě mezinárodních architektonických soutěží nebo workshopů? Je určitě správné, aby metropole měla více přirozených center než jen své historické jádro, kam se koncentrují převážně turisté. Tato nová centra mohou vznikat v nové zástavbě, pokud se vhodně prokombinuje dopravní spádovost, vhodná komerce a kulturní vyžití, kvalitní veřejný prostor a zajímavá architektura.

Je potřeba prosazovat kvalitní architekturu a zvyšovat prestiž vnímání architektury u odborné i laické veřejnosti. Pro všechny velké stavby by měly být pořádány architektonické soutěže nebo workshopy. V Praze se už velmi dlouho nepostavila nějaká velká, architektonicky skutečně unikátní stavba. V období po roce 1989 lidé vnímají jako příklad unikátní moderní architektury jen Tančící dům. To však byla soukromá investice a je to jen poměrně malá stavba. Jiné moderní stavby veřejnost podle průzkumů nevnímá. Světová architektura zkrátka v naší zemi chybí. Nositelem ikonických moderních budov bývá ve světě většinou veřejný sektor. Metropoli chybí celá řada městských staveb, zejména pro kulturu a vzdělávání. Praha má nyní mimořádnou příležitost pokusit se do metropole dostat skutečně světovou architekturu a v krátké době může vyhlásit mezinárodní architektonickou soutěž na velkou moderní koncertní budovu, která zde velmi chybí.

Názory expertů

Josef Pleskot

architekt a člen SAR

Tu opravdu unikátní architekturu tady nemáme. Malinko vybočíme z průměru a už si myslíme, že jsme světoví. Já nejsem nespokojený se stavem české architektury. Jen si myslím, že nepracujeme na úkolech, které jsou tak říkajíc pro rozkvět vlasti, když to řeknu slovníkem z 19. století. Kulturní vyspělost se dá poznat právě na takovýchto úkolech.

Pavel Nasadil

architekt a člen SAR

Praha se potřebuje sebevědomě vyvíjet prostřednictvím kvalitní architektury posazené do dobře navrženého veřejného prostoru. Praha má velké územní rezervy v Bubnech a na Smíchově a tam je potřeba soustředit pozornost. Město potřebuje udělat maximum pro to, aby se zjednodušil a zrychlil stavební proces. Jedině takto si budou moci investoři ve všech úrovních dovolit riskovat prosadit dobrou architekturu, která přesahuje pouhý standard.

Zdeněk Fránek

architekt a člen SAR

Všichni moji přátelé architekti ze zahraničí říkají totéž – stavíte architektonicky bezcenné stavby. Snad jedno procento staveb se vymyká tomuto hodnocení. Připouští se stavby banální, bez hodnoty… Praha je nádherná a zaslouží si velmi obezřetně protkat nejlepší soudobou architekturou. Snad to ještě není ztraceno.

Dušan Kunovský

rezidenční stavitel a člen SAR

Bez toho, že budou vznikat moderní a unikátní stavby, bude Praha jen skanzenem pro turisty. Není ale možné žít jen z minulosti! I z naší doby musí přeci něco zajímavého a hezkého zůstat pro další generace. Praha by měla navázat na svou hudební tradici a postavit novou filharmonii, která by se mohla stát ikonickou budovou podobně jako Labská filharmonie v Hamburku, která přitáhla pozornost celého světa.

Vize v detailu: Národní probuzení: Šanci na reparát bychom neměli promeškat

Praha staví pod zemí. Obyvatelé metropole by ale chtěli, aby město investovalo také do veřejných a kulturních budov. Stýská je jim po Kaplického chobotnici, umí si představit i stavbu Muzea pro Slovanskou epopej, Galerii moderního umění nebo novou filharmonii. Taková budova by mohla přinést opravdu velkou architekturu, která Praze chybí.

28. října oslavíme sto let od vzniku republiky. Za prvních dvacet let nám tu zanechala dostatek budov či monumentů, které vyjadřují ducha té doby – byl sebevědomý a budovatelský, jakkoliv to slovo minulý režim zprofanoval. T.G. Masaryk se osobně angažoval při budování Národního památníku na Vítkově či Strahovského stadionu, které se staly pilíři prvorepublikového étosu, řečeno slovy kulturního publicisty Jana H. Vitvara. Nic podobného tu po revoluci nevzniklo (tedy snad s výjimkou Sazka Arény, dnes O2 Arény). První republika byla zlatou érou československé architektury. Funkcionalistických staveb tu vyrostlo v té době řádově víc než třeba ve Francii. První republika žila v sepětí s architekty a ty nechala vytvořit sídla ministerstev a vysoké školy, které nám slouží dodnes. Dalších nových od té doby příliš nepřibylo.

Zhmotnění jednoho z mála architektonických počinů, který mohl být spjat s polistopadovou érou (ať už v jakémkoliv smyslu) – Národní knihovny od Jana Kaplického – byl ochoten bránit tehdejší prezident Václav Klaus vlastním tělem. Od sametové revoluce uplynulo bezmála třicet let. Architektury národního uvědomění nám první republika, která trvala o deset let méně, zanechala nepoměrně víc. Celá jedna polistopadová generace se vlastně nedokáže s žádnou výraznou stavbou identifikovat.

Tančící dům…a pak nic

Není divu, že opět musí zaznít to, co už tisíckrát. Že jedinou výraznější architekturu představuje Tančící dům. A příznačné pro polistopadovou etapu vývoje společnosti je, že se v podstatě jediná ikonická stavba neobešla bez velkých kontroverzí a protestů. Dnes přitom osmdesát procent z 1050 oslovených Pražanů říká, že se jim „Ginger a Fred“ líbí. Vyplynulo to z průzkumu veřejného mínění, který si zadalo Sdružení pro architekturu a rozvoj. A ještě příznačnější snad je, že Tančící dům je projektem soukromého investora, který zadal návrh sídla nizozemské pojišťovny architektům Vladu Milunicovi a Franku Gehrymu

Soukromníci v metropoli obecně v posledních dekádě představují jedinou sílu, která stavěla velké projekty, myšleno nad zemí. Možná i díky tomu se proti nim napnul hněv veřejnosti v reakci na prosperitu. Standard v architektuře by ale měla v dnešní „úsporné“ době nastavit především veřejná sféra, která u nás bývala, a ve světě je, nositelem toho zajímavého a unikátního prostřednictvím obecně prospěšných a kulturních veřejných staveb jako jsou Leopold Museum ve Vídni, Neues Muzeum nebo Hauptbahnhof v Berlíně či Le Museum aan de Stroom v Antverpách, které chtějí nastartovat rozvoj a proměnu celého města.

Poslední taková uznávaná stavba vznikla ovšem v Praze před 13 lety, investorem u Národní technické knihovny byl ale stát, nikoliv město. To investovalo v minulé dekádě většinu svých zdrojů – přes 60 miliard korun – do dopravních staveb typu Blanka nebo metro A. Nechceme snižovat jejich význam, ale výrazným architektonickým počinem se nestaly, a ani neměly takovou ambici.

Co chtějí Pražané

Pražanům veřejně prospěšné nebo kulturní stavby přitom chybí. V průzkumu, který se dotázal 1050 Pražanů, zda by mělo město a stát investovat do moderní veřejné budovy s unikátní architekturou, tři čtvrtiny odpověděly ano nebo spíše ano. Nejvíce jim chybí projekty, o kterých se už roky diskutuje a vešly tak v mediální známost a široké povědomí. Pomyslnou soutěž o to, která budova by to mělo být, vyhrála mezi Pražany už zmiňovaná Národní knihovna, která zdomácnělá jako Kaplického chobotnice a jejíž podobu si vybaví i po deseti letech od souboje o ní snad každý obyvatel. Tu by si přálo 59 procent oslovených. „Nevím, proč nemohla Kaplického knihovna stát …Kdyby vždy vítězily stupidní názory, nestál by Chrám sv. Víta, Obecní dům u Prašné brány, Hybernský palác, Národní muzeum… stavby, které vytváří Prahu,“ podotýká Zdeněk Fránek, architekt a člen SAR.

Na druhém místě se s 16,6 procenty umístilo Muzeum pro Slovanskou epopej, pro kterou hledá město místo snad už od dob Šemíka. Zhruba 15 procent lidí by v Praze chtělo mít Galerii moderního umění a téměř deset procentům obyvatel metropole by uvítalo novou filharmonii, o které se zatím příliš nepsalo a její vizuální podoba je ve hvězdách. Více než dvě třetiny Pražanů se domnívají, že by si Praha velkou moderní koncertní halu zasloužila. „My ale pořád nevíme, jestli chceme stavby tohoto druhu. Já to pořád nikde neslyším, neslyším to zřetelně s důrazem a s jiskřením očí. Ale to není jen filharmonie, ono je to celé řekněme o národním probuzení. Chtít ty věci, chtít se rovnat. Chtít mít věci jako ve Vídni nebo jako v Mnichově. To, že nic nechceme, neznamená, že jsme takoví moudří a skromní a vyrovnaní. To znamená, že spíme,“ říká architekt Josef Pleskot.

Svět skrze hudbu

Kulturní stavbou, kterou by mohlo město nakonec nejdříve postavit, by měl být soudě podle vyjádření politiků právě nový koncertní sál s kapacitou minimálně dva tisíce posluchačů. Filharmonie by měla vyrůst u Vltavské, čímž by toto betonové monstrum s obrovským potenciálem konečně získalo důstojnou náplň a lidskou tvář. Zároveň by stavba filharmonie mohla zahájit přeměnu brownfieldu Bubny, který nesmyslně konzervuje desítky hektarů pozemků v širším centru města trpícího aktuálně velkým nedostatkem bytů.

„Proč má mít Praha nový koncertní sál, novou galerii, knihovnu, nová divadla, proč má mít různé další kulturní a veřejně prospěšné stavby? No, protože nemůže a nesmí ustrnout. Protože se musí nějakým způsobem zapojit do kulturních programů Evropy, možná celého světa. Aby kusy, které se skládají třeba v Londýně, nebo v New Yorku, byly hratelné i v Praze. Abychom za nimi nemuseli jezdit do Hamburku, když teď zrovna mluvím o muzice,“ říká architekt Josef Pleskot a člen Sdružení pro architekturu a rozvoj, který chápe filharmonii jako národní instituci, jež by nás mohla vybudit z letargie. A přinést onu velkou architekturu. „Tu opravdu nemáme. Malinko vybočíme z průměru a už si myslíme, že jsme světoví. Já nejsem nespokojený se stavem české architektury. Já si jen myslím, že nepracujeme na úkolech, které jsou tak říkajíc pro rozkvět vlasti, když to řeknu takhle slovníkem z 19. století. Kulturní vyspělost se dá poznat právě na takovýchto úkolech,“ dodává Pleskot. Filharmonii bychom měli postavit snad už i proto, abychom jednou nevzpomínali na současnost jako na dobu úpadku a neschopnosti.

Každá generace má právo na svou vrstvu

„Praha nemá v současné době žádné výsadní postavení, není příliš nej, a nevzniká v ní žádná architektura, o které by mělo význam mluvit kdekoliv jinde. Nečinnost, případně úpadek je také ukládanou vrstvou daného historického období,“ píše se v knize Pražské veduty (3), která byla vydána u příležitosti 25. výročí zápisu historického centra Prahy na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví Unesco. Praha je bezpochyby unikátním městem, když se ale zapouzdří, proti novému se obrní a starému nebude v zájmu ochrany minulosti ochotna vdechnout nový život, nebude věnovat energii hledání rovnováhy mezi ochranou světového dědictví, současnou architekturou a ekonomickým rozvojem, ztratí nejen v konkurenci ostatních evropských metropolí, ale i v očích svých občanů. O potřebě vytvořit nová centra, kam by měli být přesměrováni turisté z přetíženého historického jádra a o zaměření se na tzv. kulturního turistu hovoří i Strategický plán Prahy. (4)

Z centra města se během hledání oné rovnováhy mezi novým a starým už stalo ghetto pro turisty, kterému se Pražané vyhýbají a prchají z něj. Počet obyvatel v centru, kde bývá hustota obydlení tradičně nejvyšší, už klesl na padesát na hektar, upozornili autoři Plánu správy a nakládání s památkou Světového dědictví (2) Jan Sedlák a Miroslav Cikán. Město tak ale přichází o svou autentičnost, kvůli které je tak vyhledávané. Opravdu chceme, aby si japonští turisté na Královské cestě kupovali ruské matrjošky vyrobené v Číně a autenticky se cítili pouze proto, že kolem sebe mají tolik lidí jako při ranní špičce v tokijském metru?

Síla „ochrany všeho“ kombinovaná s vícestupňovým schvalovacím procesem je natolik limitující, že neumožňuje plnohodnotný život a rozvoj města ve všech jeho jednotlivostech. „Tento stav vede ke dvěma extrémním pólům: k jednoznačně utajenému ničení památek a k postupné tzv. periferizaci a disneylandizaci centrálních oblastí. Dalším důsledkem je časté historizující napodobování vedené snahou o nekomplikované projednání stavebních záměrů. Běžný život je vytěsňován na periferii – nejen za hranice Pražské památkové rezervace, ale dokonce až za hranice jejího ochranného pásma,“ upozorňují autoři Pražských vedut. A to má Praha ochranné pásmo v zastavěné oblasti největší na světě. Na to, že obyčejný život v centru města je už ohroženější než památky, poukázali také na konferenci SAR Potřebuje Praha moderní architekturu? A chceme výškové stavby? (1) Jan Sedlák a Miroslav Cikán.

Autoři Pražských vedut zdůrazňují, že i památka musí žít, není možné žít minulost. Historické centrum si svůj mimořádný význam dokáže udržet pouze za podmínky postupného trvalého rozvoje. Vždyť nejlepším způsobem ochrany dědictví je jeho rozmnožování… Ukončení vývoje představuje pád a odumírání. Ostatně jde o seznam světového dědictví, ne o seznam památek. Praha je jedinečná právě svou vrstevnatostí otisků jednotlivých století, stylů a směrů, které obdivuhodně koexistují v synergii vedle sebe a umocňují jeho kouzlo. „Každá generace Pražanů má ale právo navazovat na slavnou historii,“ konstatuje kniha Pražské veduty. I námi žitá přítomnost je nedílnou součástí historie, může být i jejím vrcholem. Teoreticky.

„Myslím, že dnes by Frank Gehry Tančící dům nepostavil. Konzervativci se sešikovali a mají své metody, jak zastavit prakticky cokoliv, co se nějak vymyká,“ konstatoval historik architektury Zdeněk Lukeš v Lidových novinách. A šéf městských památkářů Jiří Skalický otevřeně mluví o tom, že některé spolky chtějí mít z centra města skanzen.

Praha potřebuje vedle nalezení cesty, jak udržet v centru města autenticitu a vrátit tam běžný život, i nová ohniska rozvoje, nová byznys centra – nikdo v Praze nechce stavět mrakodrapy vedle Chrámu sv. Víta a do historického jádra, ale patří na úplnou periferii? „Zásadní je, že my sami se musíme rozhodnout, jestli chceme mít v Praze nějaké kompaktní ekonomické a správní centrum, a pokud ano, jistě s dominantními stavbami, a potom kde jinde než na Pankráci,“ zamýšlí se Josef Pleskot, architekt a autor jednoho z projektů na Pankrácké pláni, které vyvolávají kontroverze a obavy, aby nebylo narušeno panorama Prahy.

Nuda, šeď, nuda, šeď

Nemožnost překročit často rigidní stanoviska jednotlivých dotčených orgánů v kombinaci se stále více konfrontačním přístupem a nekompetentními názory veřejnosti navíc vede k neustálému zprůměrování a k nahodilosti – vznikne jen to, co nahodile projde – kvality a tristním výsledkům, které nemají se špičkovou současnou architekturou nic společného. „Už dávno, minimálně před dvaceti lety, jsme měli do města začít vkládat novou intenzivní architektonickou vrstvu. Naši vrstvu, vrstvu přelomu tisíciletí. A to neděláme. Protože se vše staví navzdory, vkládáme vrstvu, jež není ve špičkové kvalitě,“ domnívá se tvůrce Metropolitního plánu Roman Koucký.

„Všichni moji přátelé architekti ze zahraničí říkají totéž – stavíte architektonicky bezcenné stavby. Snad jedno procento staveb se vymyká tomuto hodnocení. Připouští se stavby banální, bez hodnoty…,“potvrzuje Zdeněk Fránek. Důvodem podle něho může být to, že architekt není vážená osoba, politikům je na obtíž a z veřejnosti je slyšet jen ten, kdo je proti. „Dav je obvykle tupý, křičící. Ale to je normální a neděje se to jen u nás. Herzog & de Meuron (autoři např. Labské filharmonie) navrhuje v Paříži kousek od Eiffelovky 300 metrů vysokou pyramidu s byty, která změní panorama města. Nakonec radní návrh schválili o jeden hlas a bude se stavět, i když dav pořádal demonstrace. Jde o odvahu politické reprezentace rozhodnout při vědomí, že autor už se ve světě projevil, má renomé,“ podotýká Fránek. Limitující pro nás také je, že v Praze nepůsobí architekti ze zahraničí. Mezinárodní architektonické soutěže se téměř nepořádají. Na tu ostudu s Kaplického knihou raději nevzpomínat. Teď máme šanci na reparát (a vytvořit otisk „naší“ doby) s novou filharmonií, tak ji nepropásněme.

Top